Hamííí aneb v češtině „fotožračka“

Ve fotografickém světě se díky vyspělých digitálním technologiím dějí věci! Hlavně se nemusí šetřit s nevratnými kinofilmovými okénky, protože paměťová média jsou kapacitně obrovská, stále levnější a navíc vše můžeme lehce smazat a zaplnit opakovaně znovu a znovu…

       Právě z těchto důvodů se ve velkém fotí i to, co bychom před lety normálně nefotili. Například různé podoby jídla, než ho sníme. Před objektiv tak cpeme nejen exotické pochutiny z daleké ciziny, ale například i máminu svíčkovou či vajíčka na měkko s křenem a oblohou…

       Přiznám, také jsem tomuto trendu propadl, protože některé jídla jsou lákavá nejen v hubě a následně v žaludku, ale i předem na talíři. Rovněž zastávám názor, že možná bude (určitě bude) i hůř a pak si rádi zavzpomínáme na zlaté opulentní časy hodování a žranic. A přitom nemyslím jen na krizi ekonomickou, ale zejména na sešlost věkem, kdy otupí vjemy, vypadají zuby a my budeme rezignovaně a rádi čekat pouze na Zubatou.

       V restauracích si už naštěstí zvykají, že fotíme donesené jídlo nejen proto, abychom měli důkaz a následně si stěžovali, ale především abychom vše sdíleli s přáteli, opakovaně se potěšili i inspirovali. Název „fotografie jídla“ mi však připadá hodně nudná, novotvar „hamííí“ dle vzoru „selfie“ se asi neuchytí. Ale co třeba český výraz „fotožračka“? Ta se týká jednoho konkrétního jídla, kdežto „fotožranice“ nás už zavádí do zcela jiných poloh. 

       Na konkrétní „fotožračku“ má báječnou vzpomínku kamarád, který v podhůří Krkonoš vlastní restauraci. Nějakým zázrakem (či omylem) k ní dorazil turistický autobus plný Japonců. Zvědavě usedli ke stolům a objednali si všechna hlavní jídla z celého jídelníčku. Každý něco jiného! V kuchyni v tu chvíli prožívali peklo, ale snažili se a snad z toho vyšli se ctí. Když se chody objevily na stolech, Japonci vytáhli fotoaparáty a mobily a všechno si důkladně nafotili a zdokumentovali. Pak uctivě poctivě zaplatili a aniž by cokoliv z talířů ochutnali, velice zdvořile se svým typickým úsměvem a poklonou opustili lokál, nasedli do autobusu a odjeli.

       Byl to přelud, nebo skutečnost, tápe dosud majitel i personál, kteří vše zažili na vlastní kůži. Já však Japonce možná trochu chápu. V tu dobu možná ještě neměli patřičný hlad, nebo neplánovaná zastávka nebyla na programu dne, ale měli ukrutnou touhu nafotit nějakou exotickou „fotožračku“. Mimochodem, já bych v Japonsku živého hada, pokapaného nějakou cizokrajnou zálivkou, čerstvý syrový mozeček z malé opičky nebo opravdové vlaštovčí hnízdo také do úst nestrčil! Maximálně vyfotografoval na věčnou památku a pro známé, kteří by tomu jinak nikdy neuvěřili…