Pane Foglar, omlouvám se…

Slepce na přechodu bych určitě převedl. Ale někdy jsem hnusnej na starý lidi. Nedávno jsem se přistihl, jak řvu na celou ulici na důchodkyni v okně: „Ty blbá krávo, zalez!“

Vytopili nám sklep. Po týdnu provozu se totiž uvolnil nový hlavní ventil a nastala povodeň. Moje papíry, časopisy i knížky nabobtnaly a mohl jsem vše vyhodit. Když jsme se se sousedy s vodní kalamitou vypořádali, čekal mě úklid sklepa. Cesty ke kontejneru na papír budou nekonečné. Tak jsem ho s první várkou otevřel a šel pro další zničené věci.

V okně protějšího paneláku se okamžitě objevila hlava naondulované báby, která ječela: „Můžete tu popelnici po sobě zase zavřít!“

Zatmělo se mi před očima, protože mě mrzely některé zničené knížky a magazíny. „Ty blbá krávo, zalez!“ zařval jsem nečekaně, až jsem se sám sebe polekal. Bába zapadla a jen mě úkradkem pozorovala za záclonou. A já na ni pokaždé udělal rukou symbolického fakáče, aby se příště nepletla do cizích záležitostí. Copak vypadám, že bych po sobě nezavíral popelnice a vajgly schválně házel mimo odpadkové koše?

Jindy jsem měl krátkou přestávku v práci a potřeboval rychle nakoupit. Letěl jsem mezi regály v marketu, kde v jedné uličce vykládali zboží a v jediné úzké škvíře stála důchodkyně s vozíkem a civěla. „S dovolením,“ řekl jsem důrazně a čekal, že se bába i s vozíkem pohne. Že poodjede, abych mohl projít. Nestalo se. Bába pouze otočila hlavu a dívala se na mě, jako by mě chtěla uhranout. „Pohněte se, do prdele, a nestůjte tady jak blbka.“

To bábu jakž tak probudilo a zvolna prostor uvolnila. Jen za mnou ještě povykovala: „Vy ale musíte bejt zlej člověk!“             

Ale nebojte, vše se vrací jako bumerang. Včera jsem jel na kole a před jedním autem jsem odbočil, aniž bych ukázal, že měním směr jízdy. A z okénka se vysunula hlava a ječela: „To nemáš pazoury, dědku blbej!“