Bohužel musím přiznat na třech konkrétních případech, které jsem zažil v poslední době, že nejspíš ano. Zejména po té „reorganizaci“.
V mém zaměstnání vykradl zloděj kancelář. V neděli večer se vloupal pootevřenou ventilačkou zvenčí dovnitř a odnesl si peníze i věci, které přesahují škodu přes deset tisíc. Je to náš klient, známe ho, víme, že to byl téměř na 99 % právě on. V pondělí jsme nahlásili na policii ČR vloupání a krádež. Přijel tým pěti odborníků, kteří fotili, snímali otisky, vyšetřovali, prověřovali… Zabralo jim to půl dopoledne a ještě se několikrát v průběhu týdne vraceli upřesnit si informace.
Utíkají týdny i měsíce – a nic. Náš klient chodí vesele mezi námi, my mu s úsměvem musíme poskytovat služby a dělat, že se nic nestalo. On také dělá, že se nic nestalo a zajímá se o další naše zázemí. Netajíme se s tím, kde máme kamery, jaký prostor snímají, kdy je nejvhodnější doby k dalšímu zlodějskému dobrodružství. Dokonce to prý ze zákona musíme zveřejnit! Přitom náš zloděj je dobře znám i policii, mají jeho otisky prstů, stačilo by porovnat a zacvaknout želízka. To ale prý nejde jen tak…
Paradoxně nám několikrát policie ukazovala zatykač na celostátně hledanou osobu, která je nám rovněž známa a využívá našich služeb. Vypadalo to, že má na svědomí minimálně několikanásobný hrdelní zločin a další vraždy plánuje v nejbližší době. Přitom z text vyplývalo, že údajně v drogovém opojení ukopl někde na parkovišti u auta zpětné zrcátko. Když se policie dostavila se zatykačem během týdne potřetí s velmi naléhavou potřebou klienta zneškodnit a zatknout (vzájemná informovanost a zpětná vazba asi není jejich silnou stránkou), začali jsme pochybovat, že jde „jen o ukopnuté zrcátko“. To by přece nemohlo zaměstnat tolik příslušníků ve dne v noci.
Najednou náhle přijely k naší bráně dvě houkající policejní auta, policisté si nasadili rukavice a opět se šli velmi akčně přesvědčit, zda náhodou neukrýváme hledaného zločince. Když vše prověřili a chystali se odjet, zcela náhodou jim přicházel v ústrety. Byl zpacifikován, zatčen, v poutech naložen do auta a odvezen na výslech.
Za pár hodin byl zpátky – bez želízek, zcela volný. Opravdu ho hledali kvůli ukopnutému zrcátku. Jenže měl alibi a dokázal, že žádné zrcátko u auta neukopl. Kolik tyto „policejní manévry“ stály času, energie i peněz si nechci raději ani představit.
A do třetice? V pátek jsme se vraceli po dálnici z Prahy do Hradce Králové. Tolik prasáren a riskování jsem už dlouho na silnicích neviděl. Pomalý náklaďák předjíždí ještě pomalejšího soupeře. Tím pádem ucpe levý pruh na několik kilometrů. Na levém pruhu se utvoří zácpa. Pár chytráků s osobními auty projedou uvolněným pravým pruhem a u zátky z předjíždějících se nákladních vozů se opět cpou zprava do levého pruhu. Často ani nemrknou, zda je někdo pustí. Prostě tam vjedou! Když pomalý náklaďák konečně předjede, nastává nelítostný boj, kdo koho předjede pak. Předpisy? Asi pro mnohé řidiče na dálnici neexistují. Slušné a ohleduplné chování? To už vůbec ne!
Pak se ten pomalejší náklaďák rozhodne, že předjede tu hnusnou konkurenci, která ho tak usilovně předjela. Vše se opakuje. A kde je v těchto případech policie?
Přece stačí pár rychlých policejních aut bez označení, jeden dva drony, přesná komunikace a pořádné pokuty na drzé a velmi nebezpečné řidiče. Příště by si možná většina z nich hazard na dálnici rozmyslela. Za tři dny cestování mezi HK – Prahou a zpět jsme neviděli ani jednoho příslušníka. Kupodivu ani na plakátě!
