Povinné očkování psů

Mnoho věcí, které vytvářely určitou atmosféru doby, zmizelo. Například prázdninová probouzení u babičky, kdy se do pokoje velice nesměle klubalo slunko, ale družstevní amplión už vyhrával říčnou dechovku a chraplavě vytruboval do okolí, kdo půjde jednotit řepu, kdo půjde na slámu a kam pojede Vojtíšek s koňmi. Nepobízel však pouze k práci, ale ohlašoval i aktuální informace a pozvánky na kulturu či sport.

             Jednou opět zachrchlal a přehrál píseň Yvety Simonové a Milana Chladila o konvalinkách (neustále se dokola střídalo šest desek; tři dechovky, již zmíněné pěvecké duo a státní hymny - československá a sovětská - v případě státních svátků). I nedoslýchavé babky se pak rojily a hemžily u svých plotů a vrátek a netrpělivě čekaly, co budou hlásit z MNV za novinky (pokud si dobře vzpomínám, byl to Místní národní výbor, kde seděli prověření soudruzi s rudými hvězdami na klopách a řídili chod vsi dle posledních závěrů, ustanovení a usnesení Okresních národních výborů za stranického dohledu Krajských národních výborů pod jednotným vedením Komunistické strany Československa). Než muzika dobřinkala, sousedky si dávno stihly mezi sebou předat neveřejné osobní zprávy často velmi intimního charakteru. Většina z nich se zakládala na polopravdách a nedořečených větách, jak je dnes běžné v našich oblíbených bulvárních magazínech. Jenže ty mají jednu nevýhodu: co je psáno, to je dáno. Kdežto venkovská lidová slovesnost od ucha k uchu se neustále měnila, dotvářela, vybarvovala a pokud si každá klevetnice přidala jen kousíček navíc, na konec vsi se dostala z původního prdu obrovská kulička či spíše maxikoule. Ale o tom jsem psát nechtěl.

 - Haló, haló, ozvalo se tehdy z ampliónů. - Dnes odpoledne proběhne povinné očkování všech psů ve dvoře JZD (pro nepamětníky JZD bylo Jednotné zemědělské družstvo, kde po vesměs násilné kolektivizaci v padesátých letech minulého družstevnice a družstevníci svorně budovali socialistickou podobu družstevního, tedy společného zemědělství).

 Zavřel jsem okno; tahle zpráva se mě netýkala. Jenže vzápětí bouchala na okno naše zavalitá sousedka a prosila:

 - Mladý pane, dovedete zase mého Arnoštka na injekci? Minule si procházku s vámi velice pochvaloval.

 Pak mi velmi důvěrně strčila do dlaně papírovou tříkorunu (poznámka pro nepamětníky: byla krásně modrá na rozdíl od papírové pětikoruny, která měla barvu zelenou; téměř jako dnešní stokoruna). Peníze jsem odmítl, pomoci jsem však musel. Už kvůli sousedským vztahům. V duchu jsem však láteřil! Baba vlastní psa jako tele, ale povinné očkování psů odnesu pokaždé já. A to jsem se už párkrát chystal, že v tento den raději odjedu někam hodně daleko. Arnoštek se totiž bojí injekce víc sliboval než zlobivé dítě rákosky. Však už to je dnes naposledy!

 Odpoledne jsem si nasadil klobouk a šel vytáhnout hafana z boudy. Samozřejmě už něco nekalého tušil.

 - Půjdeme jen na krátkou zdravotní procházku, sliboval jsem. - Neboj, nikdo ti neublíží.

 Pes na mě vrčel a nikam se mu nechtělo.

 - Bude to jen malá včelička, sliboval jsem.

 Pes mě zcela ignoroval.

 - Dostaneš rohlíček se salámkem, přesvědčovala ho babka. - A sám ses přesvědčil, že nelžu!

 Arnošt zalezl hlouběji do boudy a tvářil se nerudně.

 - Dobrá, půl rohlíku dostaneš hned. Ale tu druhou, až se s páníčkem v pořádku vrátíš. Jsi hodný a rozumný pejsek, tak nedělej paničce bolest.

 Pes se na mě vyčítavě podíval, slupl půl rohlíku se salámem, nechal si dát vodítko a velice neochotně se vydal na cestu.

 Vyzáblý veterinář stál se svým nádobíčkem rozložený na lavici uprostřed dvora JZD a už z dálky stresoval všechny psy ze vsi. Arnoštek zavětřil a začal se cukat.

 - Když jsi sežral půl rohlíku se salámem, na včeličku musíš, domlouval jsem mu. - Jsi přece chlap!

 - Tak další! Nezdržujte provoz, volal doktor.

 Rozbil ampulku se sérem a vše natáhl do injekce. Otočil jsem Arnošta čelem vzad, nasedl na něj jako při rodeu, silně ho sevřel po obou stranách mezi kolena a rukama ho objal kolem krku. Zvěrolékař se rozeběhl a píchl. Kupodivu se trefil správně. V ten okamžik se však pes vymrštil. Vznesl se i s mou maličkostí na zádech a zamířil pryč ze dvora. Po pár metrech mě shodil a zmizel z dohledu. I s vodítkem.

 Veterinář mumlal cosi o neukázněných bláznivých psech a jejich změkčilých majitelích a šel si odškrtnout další kolonku.

 Spěchal jsem za sousedkou, protože jsem se velmi naivně domníval, že Arnoštek to po prvním leknutí vzal rovnou domů, kde ho očekávala druhá půlka dobroty. Musím jen vymyslet důvod, proč pes přiběhl dřív než já. Ovšem chyba lávky. Arnošt ve své boudě nebyl.

 - Kde vězí? vyptávala se sousedka a neustále velice podezíravě nahlížela za vrata.

 - Zdržel se u doktora, lhal jsem milosrdně. - Prohlíží mu zuby a drápy, dodal jsem a vracel se zpátky hledat psa.

 Snad ho do večera najdu. Ale kdepak; po pejskovi, který vypadal jako nafouklé tele, se nadobro slehla zem!

 Brousil jsem po vesnici, nahlížel do zahrad, vyptával se lidí, zda kolem nich neběžel Arnošt. Marně. Přede mnou se rýsoval parádní průšvih. Arnoštkovu ztrátu sousedka nepřežije! A jeho dvojníka jen tak neseženu. Jedině snad v muzeu hrůz a strašidel. Když jsem nachodil pár kilometrů stále dokola, začal jsem propadat zoufalství. Stále víc se mi vybavoval dávný televizní seriál Dr. Součka o záhadách. Často se prý stalo, že někdo někam šel a z ničeho nic se ztratil. Zmizel! Bylo prokázáno, že i stopy ve sněhu náhle končily a následovala jen bílá panenská pláň bez jediné šlápoty. Zda za tím vězel experiment mimozemšťanů, černá díra nebo časová smyčka, to se přesně neví. A vysvětlujte tyto abnormální jevy naší sousedce, zvláště když souvisejí se zmizením Arnoštka!

 Zcela znavený jsem usedl u cesty na hromadu stavebního materiálu. Podepřel jsem si hlavu dlaněmi a civěl do blba. Zprvu jsem si myslel, že mám halucinace. Ale kdepak! Arnošta jsem opravdu zahlédl. Koukal mu ocas z betonové roury, která již byla napůl zahrnutá v zemi pro budoucí místní kanalizaci.

 - Zlatíčko moje! zařval jsem a skočil do výkopu.

 Jenže pes nešel vytáhnout. Ne, že by nechtěl, ale nemohl. Byl v rouře tak zašprajcovaný, že nemohl tam, ani zpátky.

 - Je to skvělý, chlapče, cedil jsem mezi zuby. - Takhle máme zaděláno na pořádnej průser!

 Nejsem nijak zvlášť manuálně zručný, ale v tomto případě nebyl vůbec čas na hrdinství. Chvátal jsem domů. Popadl jsem kolečko, naložil krumpáč i lopatu a vracel se vyprostit Arnoštka z podzemní kobky. Kopal jsem, kopal, v šachtě žil… Dřel jsem jako úderník na Donbasu. Neohlížel jsem se na mozoly, ani na lidi. Zato jejich zvědavost byla obdivuhodná. Zejména se divili, proč chci znovu vykopat tu zahrabanou betonovou rouru? Styděl jsem se přiznat, že vlastně s rourou vykopávám i uvězněného psa. Už tak se na mé podivuhodné příhody dívali místní se shovívavým despektem a často skrz prsty.

 Kopal jsem dál. Vyhazoval jsem hlínu, zkoušel hnout s rourou a makal jako praštěný. Valily se ze mně litry potu, na dlaních mi naskákaly bolestivé puchýře, od krumpáče odletovaly jiskry a od trubky kousky betonu. Hlavně nesmím zabít psa! Tím bych vše náležitě korunoval. Párkrát jsem si nechtěně hodil plnou lopatu hlíny za krk, takže jsem se postupně díky potu a hlíně obalil čvachtavým bahýnkem. A nakonec jsem se stejně dostal do úzkých. Když jsem si podruhé málem krumpáčem vyrazil všechny přední zuby, polevil jsem v úsilí. Lépe řečeno: byl jsem si vědom, že jsem v dané chvíli vyčerpal všechny fyzické i fyzikální možnosti, jak vyvalit rouru se živým psem z poměrně hlubokého výkopu. Arnoštek byl přitom stále beznadějně nacpán v trubce. Dokonce se chvílemi zdálo, že se již smířil se svým truchlivým osudem. Bohužel, zrovna smrt hladem je velice zdlouhavá a vyčerpávající. I když zbývala malá šance, že za pár dní bez žrádla zhubne a vycouvá z roury zpátky po svých. Jenže co moje sousedka? Vždy o mně tvrdila, že jsem chytrý a inteligentní muž, který se v životě určitě neztratí. To bych dal svému image pěkně na zadek!

 Nebudu vás déle napínat. Nakonec jsem betonovou rouru za pomoci několika místních zvědavců z výkopu vykoulel. Nadřeli jsme se ovšem jako samoživitelky v Rusku. Arnoštka jsme však stejně vysvobodit nemohli. Nešlo s ním hnout tam, ani zpátky. Vznikla zapeklitá situace, při které se člověk cítil jako naprostý idiot. Občas se mi to stává zejména u zdánlivě banálních situací, o kterým se domnívám, že je hravě vyřeším levou rukou. Opak je pravdou. Mezi mé zvláště vydařené zážitky patří například souboj s fyzikálními zákony, kde v hlavní roli vystupoval můj stříbrný automobil. Jednou jsem s ním zkoušel zajet do garáže, když se před ní vytvořilo hladké kluziště a několik ledových závějí. Nepomohlo nic; ani prkna pod koly, ani důmyslný systém rozjíždění. Navíc jsem s sebou pravidelně po vystoupení z auta poctivě fláknul o zem, neboť jsem měl na nohách speciální zimní boty s protiskluzovou podrážkou. Auto tehdy zůstalo v mrazu přes noc pár centimetrů před útulnou garáží a já málem taky. Manželka zase dává k dobru jinou neuvěřitelnou historku. Když jsme se vraceli z hor, zacouval jsem do garáže i se sáňkami na střešním nosiči. Pamatuji si, že už byla tma. Na autě něco vázlo. Podíval jsem se do pravého zpětného zrcátka, pohlédl do levého. Na obou stranách zbývalo dost místa, proto jsem zařadil zpátečku a šlápl na plyn. A pak jsem jen zíral, jak mi po předním skle přejely sáňky a velmi důkladně poškrábaly nejen sklo, ale vytvořily i hluboké rýhy do stříbrné metalízy. Ve veselých historkách bych mohl neomezeně pokračovat, ale teď šlo zejména o záchranu Arnošta. Společně jsme usoudili, že ho zde nemůžeme nechat v trubce jen tak na pospas. Dokouleli jsme ho před sousedčina vrata. Dobrovolníci včas utekli, protože měli se stařenkou své nemilé zkušenosti. Když se rozčílila, velice nahlas a hystericky ječela na celou obec, používala velmi nevybíravá slova a plivala přitom jako námořník. Zůstal jsem v téhle šlamastice sám.

 - Proč má Arnoštek na sobě ten betonový krunýř? vyhrkla překvapením, když se vyvalila ze vrátek.

 - Pan doktor to doporučil, aby si trochu vyrovnal záda, koktal jsem.

 - Můj milovaný chudáčku, vzlykla sousedka a vroucně objala masivní rouru. - Paninka ti hnedlinka přinese slíbený rohlíček se salámkem, aby se pejsáček napapinkal.

 Arnošt se olízl. A když se sousedka vrátila s pochoutkou, vysoukal se ze svého vězení! Schlamstl odměnu, podíval se na mě nevraživým pohledem a odešel trucovat do své psí boudy. Dál už to bude raději bez komentáře, abych nemusel používat hrubá slova, která popisují zejména fekální záležitosti. Z posledních sil jsem odkutálel prázdnou betonovou rouru zpátky do výkopu, abych nebyl obviněn z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Doma jsem se zhroutil do vany a následně poté i do postele. Byl jsem zcela mimo realitu. Přitom nebýt povinného očkování psů, jaké jsem mohl dnes prožít příjemné a vydařené odpoledne!

Druhý den jsem vstával z postele na pětkrát, sykal bolestí a nemohl se vůbec narovnat. Z ampliónů se po vsi ozvala známá píseň o konvalinkách.

 - Haló, haló, spustil řečník, když duo Simonové s Chladilem brutálně urval uprostřed refrénu.

 - Z technických důvodů proběhne včerejší povinné očkování psů znovu. Žádáme všechny občany, aby se okamžitě dostavili se svými psy na přeočkování. Opakuji hlášení: Z technických důvodů…

  Zalapal jsem po dechu. Zmobilizoval jsem všechny své síly a úprkem co to šlo chtěl zmizet z dosahu téhle vesnice. Pozdě! Před vraty už na mě čekala sousedka s Arnoštkem. Když mě pes spatřil, pln očekávané hrůzy se naježil a nesmiřitelně vycenil tesáky. Zato sousedka se mi vrhla v ústrety a dojemně spustila:

 - Včera si to pejsánek s vámi moc pochvaloval. Mluvil o vás velice hezky. Tak ho tady máte i dnes. A nikdy vám nezapomenu, že mám ve vás pokaždé takovou chlapskou oporu!

Pak mi předala vodítko se vzpouzejícím se maxipsem Arnoštem a spokojeně nám zamávala na cestu.